International 2014 – AR Studio in Seattle (2. část)

Už jste si mysleli, že nic nepřijde? Ale kdepak… Museli jsme vás nechat chvíli čekat, nesmíme vás rozmazlovat! Vemte si čaj, sušenky a vychutnejte si druhou část našeho blogu z TI4, a to opět z Alckorova pohledu.

Už jste četli první část blogu?

4. Den

„Je na čase změnit si tón budíku…“ prožene se mi hlavou, když otevřu oči a marně se snažím ho vypnout. Dan už dávno běhá po pokoji s mokrou hlavou, „..tahle raní hygiena je pro mě příliš velkej try hard,“ na mobilu je 6:55, takže nastavím snooze na 1 minutu a otočím se na polštáři, konec konců máme bejt na recepci až za pět minut.

Jízdy výtahem po ránu jsou kapitola sama pro sebe, i když vyrazíte s předstihem, tak většinou nedojedete včas. Přeci jen máme pod sebou 36 pater lidí, kteří s největší pravděpodobností mají stejný harmonogram jako my. Problém je, že výtah se naplní už v 34. patře, ale my se zastavíme ve zbývajících 33, jen abychom to oznámili všem ostatním, co by chtěli jet dolů. Legrační je, že v každém patře potkáte nějakou známou dota osobnost: hráče, manažera, komentátora, hosta …

Třetí den streamování začínám mít pocit, že chodím do práce. Ráno tágem do KeyAreny, ležérní pozdrav s ochrankou u vstupu, hodit si věci do našeho stanoviště, rychlá zastávka v kantýně pro něco k snídani, potom krátká příprava, Dan kontroluje techniku a já si zatím připravuju notičky ke hrám, atd…

Když jsme u té kantýny, dneska jsme měli štěstí a narazili na TobiWana u snídaně. Musím říct, že na první pohled působí až přehnaně potichu a introvertně, u stolu sedí sám, ani nezvedne oči od jídla. Abych mu nekřivdil, tak jakmile opustí prostory pro personál a hráče, tak je permanentně obklopen lidmi a bombardován žádostmi o autogram nebo fotku. Neodpustil jsem si tu příležitost a velice skromně jsem ho šel požádat o fotku pro české fanoušky, nejdřív reaguje trochu rozespale, ale hned se zvedá a souhlasí, na pár vteřin se rozsvítí jako sluníčko a po blesknutí se zase rozloučí a v klidu se jde věnovat oslazeným vejcím (nebudu lhát místní strava na mě má podobné účinky).

Turnaj se pomalu blíží ke svému konci a nás už čeká jen dokončení lower bracketu, abychom věděli, kdo se utká s teamem NewBee o titul nejlepšího teamu na světě! Poslední západní team ve hře o titul je EG, kterému s Danem tajně přejeme postup, aby mělo grand finále trochu zajímavější podtext, ale náležitě prožíváme všechny zápasy, atmosféra se z haly silně přenáší i na samotné komentátory, což začíná být hodně znát. První den jsme se báli, že nás temperamentní Španělé z vedlejšího lóže překřičí, zvlášť když jsme slyšeli jejich přípravy a báli jsme se, že naši diváci uslyší jejich křik na pozadí… včera k našemu zadostiučinění museli instalovat odhlučňovací plentu, údajně jsme moc nahlas. o_O Pravda je, že na mě začíná být slyšet únava hlasu a pár kamarádů mi píše, že ho trochu ztrácím.

Alckorova verze pornhub.com

Na hotel se vracíme opět po setmění taxíkem, tentokrát konečně potkáme rodilého Američana. Je poměrně přátelský, relativně mladý (zhruba 24-27 let), ukecaný a taky totálně na plech. Musím uznat, že jel až překvapivě klidně a bezpečně na to, v jakém byl stavu. Styl jízdy se dal klasifikovat jako „piánko“, kousek před hotelem si také vzpomene, že vlastně taxikaří, takže nám posledních pár metrů pustí taxametr, aby se neřeklo. Jdeme znovu zkusit pivo do hotelového baru, barmanka je velice příjemná starší paní, která nám na požádání ochotně natočí od každého piva malou sklenku a udělá nám degustaci místních specialit. Po chvilce ochutnávání se rozhodneme pro jedno z místních piv a objednáme dvě sklenky (nevím, jak jinak popsat to, do čeho to lejou). Barmanka nás poprosí o 7 $, takže velkoryse Dana pozvu… než nás poprosí, abychom zaplatili i to druhé pivo. >_<

„No mně asi dneska bude jedno pivo stačit,“ prohodím, když dopíjíme. Dan nic nenamítá, takže znovu poděkujeme a uvolníme místa u baru dalším žíznivcům. Aspoň že večer se dají ty výtahy použít, shodneme se na cestě do pokoje, a uložíme se ke spaní.

5. Den

Ráno máme štěstí, taxikář nás omylem vyhodí na druhé straně stadionu, kde je zvláštní vstup pro teamy, s červeným kobercem a zrovna když se k němu blížíme, přijíždí limuzína s teamem NewBee. Protlačím se dopředu a udělám pár fotek, než se přesuneme dovnitř. Ráno ještě v zákulisí stihneme přepadnout Kaci, která se s námi velice ochotně vyfotí.

Na chodbě se rychle pozdravíme se Švédy, kteří nás upozorní, že dnes měníme hotel a zeptají se, jestli jsme se odhlásili ve Westinu. Trochu rozpačitě na sebe koukáme a přemýšlíme, kde se stala chyba, k naší smůle nikde na stadionu nefungují žádné telefony kvůli přetížení sítě, takže se ani nedovoláme do hotelu… no co, tohle pořešíme, až skončíme.

Grand finále má začít o něco později, takže chci využít poslední příležitosti a přemluvím Dana, abychom se šli podívat do secret shopu, kde opět stojí fronta na mnoho hodin. Dojdeme tedy k hrazení a poprosíme, jestli není šance si vy rychlosti vzít pár kousků, než začne program, s tím, že jsme z produkce a musíme streamovat. Slečna která má na starosti příjem objednávek, řekne že mají bohužel zavřeno, ale může nás postavit do čela fronty, abychom byli první, kdo přijde na řadu, takže obejdeme pásky a postavíme se do čela fronty, kde lidé, co stáli před námi, vypadají trochu zklamaně, že už nejsou první. Zbývajících 20 minut do otevření zabijeme vykecáváním s dvěma kluky ze staffu, se kterými vyměňujeme evropsko-americké zkušenosti a tipy na výlet. K naší smůle je většina věcí touhle dobou vyprodána, ale vezmeme alespoň pár suvenýrů na doma.

Potom už příprava na velké finále a hurá na věc. Samotné hry jdou až překvapivě rychle. Samotní diváci jsou lehce v rozpacích, protože než se stihnout rozehřát a začít pořádně fandit, tak jedna nebo druhá strana píše GG. Sám jsem překvapený, protože netrvá dlouho, vedle nás létají vzduchem konfety a je rozhodnuto – NewBee se stávají šampionem pro rok 2014! Výhra je určitě zasloužená, jenom hry působí trochu chudým dojmem, asi nejvíc líto mi v tu chvíli je TobiWana, ale nikdo nemůže team kolem Xiao8 obviňovat, když se hraje o 5M $, tak jdou žerty stranou.

Unaveně se rozhlížíme kolem sebe a přemýšlíme, co bude dál, v tu chvíli už ale ve studiu stojí staff member z Valve a prosí nás, abychom pokud možno co nejdříve opustili prostory a mohlo se začít uklízet. „Mno dneska má všechno rychlej spád,“ konstatuju a házím si věci do báglu.

Vzhledem k tomu, jak rychle dneska končíme, to vypadá, že konečně dostaneme šanci rozhlédnout se trochu víc po městě. Hodíme si tedy odpoledne věci na nový hotel a vyrážíme ve dvou do města. Seattle se zdá být menší než Praha, minimálně co se obyvatel týče, takže se toho dá dost projít pěšky a celé město přejedete jakýmsi vláčkem za dobrou půlhodinku. My jsme se šli podívat na pobřeží, abychom si prohlédnuli přístavy a všudypřítomné tržnice s mořskou zvěří. Cestou nás zastavil nějaký místní fanatik (mladý student, kolem 24let, potetovaný, trochu hipster), chvíli do nás hustí nějaké věci o tom, že by rád cestoval po Evropě, co děláme v USA, dokonce z něj vytáhneme užitečné informace, kam si zajít na pivo a kde se najíst. Když už se chceme loučit vyleze z něj, že shání peníze pro nějakou dobročinnost a jestli nechceme zachránit dítě, chvíli si hraju s myšlenkou, že mu dám nějaké drobné za informace, které nám poskytnul, než z něj vyleze, že by to bylo jen 25 $… měsíčně… s díky se rozloučíme.

Nemáme další plány, takže jdeme podle jeho instrukcí o pár bloků dále, projdeme malou tržnicí, zvláštním náměstím a dojdeme do kýžené ulice, kde má být vyhlášené místní teriyaki kuře.

Je libo kuřátko?

I přesto, že nás mladík upozornil na vzhled a první dojem tohoto podniku… necítíme se úplně ve své kůži, protože až potom, co jsme si objednali a sednuli do kouta, jsme si uvědomili, že obsluha je pouze asijská, zatímco osazenstvo je pouze afro-americké a nápadně hodně lidí si nás tázavě prohlíží. Po chvilce se naštěstí všichni vrátí ke svému jídlu a rozprávění, přesto si kvapně bereme jídlo s sebou a jdeme zpátky na pobřeží najít si nějaké místo na sezení.

Blíží se večer a to znamená, že nás čeká poslední část oficiálního programu, tedy after party v čele s hlavní hvězdou Darudem. Celá akce se koná v muzeu rockové hudby, tedy EMP museum by Frank Gehry, pro ty z vás, kteří holdují designu (já věděl doslova h**by o tom, kdo to je nebo proč ten barák vypadá jako kus zmuchlanýho plechu, komentoval jsem to slovy: „Tady bych tepelnou izolaci řešit nechtěl“). Jen co vlezeme dovnitř, tak nás nejprve znásilní trochu kypřejší paní s razítkem v ruce, to aby věděli komu lejt alkohol a komu ne, my si to od vchodu hrneme rovnou k baru, mladá barmanka se nás zeptá, co si dáme. „Jsme mladí, blázniví experimentátoři z Evropy a chceme typicky americký drink, abychom co nejvíce okusili místní atmosféry,“ vysypu ze sebe, načež dostaneme 2x gin s tonikem. Neskrýval jsem zklamání… protože jsme přišli brzo, našli jsme si místa na sezení na jednom z balkónů v horním patře odkud je dobrý výhled a hned vedle sebe máme jeden z největších barů v celé budově. Kolem se motá spousta známých tváří, poprvé máme možnost potkat SingSinga, dokonce s jeho přítelkyní, takže neváhám a zeptám se, jestli by mu nevadila fotka. Sing se ukázal bejt jako nejvíc v pohodě týpek, rád se s námi vyfotí a ještě lehce vtipkuje kolem. Když o pár minut později zjistím, že Dan celou dobu nefotil, ale jen zaostřoval obraz, protože to s telefony moc neumí, nasadím tázavý pohled „REALLY ?!“ takže ho táhnu zpátky a rychle Singovi vysvětluju, že můj asistent je z rozvojové země a teprve se seznamuje s ohněm. Chápe to, jeho otroci prý také neoplývají inteligencí a s radostí zapózuje znovu.

PějPěj a Alckor

Alckor a jeho imitace Roberta Patisona v jeho roli ve filmu Stmívání
U našeho baru už naštěstí nalévají do skla (alespoň těm, co vypadají, že jim neteče mlíko po bradě), což zpříjemňuje konzumaci, s Danem se střídáme v objednávání, zakázali jsme si hned na začátku piva a protože o míchaných drincích víme vcelku kulový, tak naše objednávky zní „one orange non-sense, with cherry and some umbrellas“, „some girly suggar bomb, but don’t skip the booze“, „we look for some color madness, twice pls“, „you don’t have to be light handed on that rum, I am not on diet“, tyhle fráze vám většinou seženou to, co potřebujete, pokud vás nebaví se zvedat, začnete to objednávat do vysokého skla, taky si vás na baru rychle zapamatujou => u čtvrté objednávky už se vás ani neptají co si dáte, ale rovnou nabízí.

Na pódiu už duní sand storm, zatímco já zírám na ARS-ARTA vedle mě a hlavou se mi honí, proč v něm vidím koně?! Za chvilku se kolem vedlejšího stolu, kde sedí Švédi, začne motat S4, takže využijeme našich konexí ve švédském táboře a nenápadně se vetřeme do jejich rozhovoru…

Es čtyřka a Alckor

Před půlnocí se zdá, že amatéři už jsou z kola venku a zůstalo jen tvrdé jádro, dokonce se mi povede narazit na Feara, což je další z lidí, kterého obdivuji a dovolím si ho zarazit, přestože evidentně spěchá. Fear se ukáže být taky jako největší pohodář, rád semnou chvilku klábosí, ujistí mě, že ho ještě uvidím v dresu EG, nechá se vyfotit a potom zahlédne hlouček slečen o patro níž, který nejspíš hledal, takže se rozloučí a driftuje zase davem pryč.

Alckorům kamarád Strach

Po půlnoci se na nás také projevuje únava, takže se hlavně věnujeme sezení u stolu a tlachání střídavě se Švédy nebo posloucháme křik z ruské strany, když je člověk chvíli pozorně poslouchá dokonce jim i rozumí.

Až těsně před koncem zahlédnu někoho, kdo tam rozhodně od začátku nebyl a jsem si jistý, že to je člověk kterého bych chtěl poznat. K mojí smůle on evidentně řeší podstatnější věci a já mám hlavně slušně nakoupeno. Doběhnu za ním a alespoň ho poprosím o fotku, otočí se, usměje a zeptá se: „Jasně rád se vyfotím. Víš, kdo jsem?“ „No jasně!“ dušuju se trochu zadejchaně. Laškovně se na mě podívá a řekne: „Ok, když mi řekneš, jak se jmenuju, tak se můžeme vyfotit!” Vedle něj stojí Hot_Bid a laškovně se usmívá. „Victor!“ ze mě po chvilce zaskočení vyleze. „Victor Goossens,“ omluvím se za komolení jména, ale on mě s úsměvem řekne, že to je v pohodě. Rychle ukořistím fotku a spokojeně odkráčím zpátky ke stolu.

Alckor a majitel sítě prádelen Viktor

Když se večírek blíží ke konci, lidí moc nezbývá a začnou na povrch vyplavávat mrtvoly. Jako například Simon (šéf švédského teamu), který v naprostém bezvědomí leží na sedačce. Nechcem ho tam s Danem nechat, konec konců díky němu jsme se podívali do Seattlu a vydatně nám pomáhal celou dobu našeho výletu, takže se ho pokusíme probrat a pomoci mu na nohy, bez výsledku. Na chvilku se tedy vzdálíme, abychom poprosili někoho z jeho lidí o pomoc, ale když se o minutu později otočíme, Simon je pryč. „Slušný…“ pronesu, když se rozhlížím kolem sebe a nikde ho nevidím, seberu alespoň mini hotdog z tácu jednoho roamujícího pingla.

Jdeme pomalu ven z muzea a vchodu nás opět zastaví ta silnější paní, co nás značkovala a upozorní, že bychom raději drinky měli zahodit. Kouknu na můj zpola vypitý driják a tázavě se na ní podívám zpět na ní „what’s up with that huh?“ „About 500$ fine, you cannot drink in public sir,“ zklamaně si dám poslední „zip“ a hodím drink do přistaveného koše. Je něco mezi třetí a čtvrtou ráno, my stojíme před podnikem a najednou přijíždí autobus s cedulkami TI4. „Pecka!“ nahrneme se dovnitř spolu s ostatními pijany, kteří drželi bandu až do konce. Cestou do autobusu potkáváme jak jinak spoustu známých tváří, já sebou nesu našeho nového kámoše odpadkový koš a Pyrion Flex si s námi rád zapózuje, když vidí, jak blízký máme s košem vztah.

Odpadkový koš a Alckor... jo a Pyrion Flax

Autobus nás vyhodí před Westinem, ale do Warwicku je to kousek, takže přeběhneme dva bloky a jsme doma.

6. den

Poslední den našeho tripu do Seattlu. Všichni jsme trochu otráveni, protože víme, co nás čeká. Check out je do deseti hodin a nám letadlo letí až kolem šesté večer. Ráno se tedy sbalíme, hodíme si věci do storage roomu a vyrazíme naposledy do města.

Finger of Death na stole v pokoji

Thug Life

Nejprve jdeme s Danem ve dvou na snídani do Subwaye, kde si necháme umíchat nesmyslné bagety a potom se pomalu oklikou couráme zpátky k hotelu, kde máme ještě sraz s Tomášem. Dohodneme se na společném obědě a návštěvě vyhlášené přístavní tržnice s rybinou. Na oběd jdeme znovu do našeho vyzkoušeného podniku, ale tentokrát se otrkáme a protáhneme se dále do podniku, abychom si mohli sednout.

Sezení s prezidentem Barackem Obamou (taky jsme si mysleli, že je vyšší)

Celé jídlo vyjde na 9$ a k tomu láhev vody za 1$, což je velice slušná cena. Obvzlášť když se uváží, kolik jídla dostanete, cca půl kila vařené rýže, na to stejnou porci masa a vedle toho stejnou porci salátu. Musím říct, že málokdy se u oběda zasytím, ale tady to nebyl problém. Dan to vzdal v půlce s tím, že musí myslet na figuru (vánočního sněhuláka #shots fired).

KUŘÉÉÉÉÉÉÉ a rýže...

Po jídle jsme se šli podívat na slíbenou show v podání místních rybářů na tržnici, už z dálky bylo vidět, jak před vyhlášeným krámem stojí davy lidí s fotoaparáty a něco se zájmem sledují. Když jsme pse přiblížili, akorát začal další prodej nějaké větší ryby, chvilku pokřikování mezi prodavači a zákazníky, potom jeden trochu silnější rybář zvedne obrovskou rybu čerstvě zabitou, která mu sahá od ramen do půli stehen, jednou rukou ji velice ladně a lehce přehodí vzduchem přes celý krám, kde jí u váhy chytí druhý rybář, postavou zhruba jako já (tedy žádná korba), hravě do jedné ruky jako kdyby se mu tam přilepila. Sám na to překvapeně koukám, protože jsem čekal absolutní masakr v místě dopadu toho slyzskýho nesmyslu, ale evidentně to není poprvé, co se jim tenhle kousek povedl, takže se uznale přidám k potlesku a potom pokračujeme dál po nábřeží. Odpoledne už jen vyzvedneme věci na hotelu a zase se přesouváme vláčkem zpátky na letiště.

Alckor se mazlí se svým FoD

Na letišti samozřejmě pár hodin bezduchého sezení a pomalého přesouvání mezi kontrolami. Chvilku se taky musíme poprat s automatem, který nám má vydat palubní letenky, ale všechny nástrahy úspěšně zdoláváme, cestou do letadla samozřejmě na poslední chvíli odchytnou Dana na tělesnou prohlídku. Chvíli pobaveně koukáme, jak se ho tlustá zřízenkyně letištní ochranky snaží navnadit hlazením po stehnech, ale nakonec to vzdá a pustí nás do letadla. Legrační na tom je, že mě po celou cestu nikdo nestaví, a to ani přesto, že na otázku, co to sebou nesu, odpovídám „Finger of Death!“

Letadlo na zpáteční cestě má viditelně modernější výbavu. Ještě větší monitory, více vychytávek a také horší stravu, na což si stěžuje hlavně Dan. Než vzlétneme, tak si pustím pár epizod Family Guye a potom už trochu unaveně sleduju, co dělat když spadneme.

Asi monitor v letadle

Cesta zpátky je pro mě stejně příjemná jako do Seattlu. Většinu cesty se věnuji filmům, četbě, občas si zajdu dát pár dřepů na záchod, aby mě prostata neproklínala. Také sem tam vyloudím nějaké jídlo a všechno samozřejmě prokládám vínem! ^_^ V jeden moment se mě už letuška ani neptá a s úsměvem jen nosí.

Kuře na kari.. už ne... prosím

Alckor se chystá si již po 3. pustit Frozen

V Londýně nás čeká dalších úmorných 6-7 hodin úmorného čekání na spoj do Prahy, v čekací hale se toho nedá moc dělat, takže povětšinou spíme nebo tupě zíráme na všudy přítomné děti, které tam neúnavně lítají mezi lavicemi. Než nás konečně pustí do letadla směr Praha…

Čekárna u lékaře

Londýnské letiště je doslova město ve městě, protože je všechno daleko a jinde než to potřebujete, takže všude buďto chodíte nekonečnými chodbami nebo cestujete podzemkou, potažmo autobusem.

Autobus... s křídlama

Nasedáme do letadla a od Prahy nás dělí posledních pár hodin, letadlo je stejná karosa jako nás dovezla na ostrovy, Danovi je to absolutně putna. Ten je doslova schopný usnout na požádání, takže jen, co si sedneme, zaujme svojí pozici, nasadí si svojí sleeping cape a řeže dříví. Já už nemám šanci usnout a protože v tomhle letadle není žádná zábava, kromě přihlouplých katalogů, musím se vrátit k tomu jedinému, co se dána palubě dělat…

Alckor má občas problémy s pitím...

V polovině cesty prochází letuška a rozdává svačinu v podobě chutného snacku se šunkou a sýrem, otočím se na Dana a chvíli na něj zamyšleně koukám, potom se otočím zpět na letušku a přátelsky jí řeknu, ať tu nechá i kolegovu svačinu, že bude za chvíli vstávat. Nechám si donést další lahev a s chutí si dám i Danovu svačinu. Ne že by mu to vadilo, ten se probere z krio spánku, až po přistání v Praze.

No neříkal jsem to?!

Thug life 2

Výhled na křídlo autobusu

V Praze už je to fofr, vysypou nás z letadla, projdeme celnicí (nikdo nám neřekne vítejte zpátky doma, což mě trochu zklame), v jedné z hal počkáme, až nám na pásu přijedou zavazadla a vykutálíme se ven, odvoz máme naštěstí zajištěný, takže jen skočíme do přistaveného auta a už si to mastíme po okruhu zpátky do Prahy!

2 komentáře

Add a Comment