Kde hráč ukončí hru, jinde rozehraje jinou…

Kde hráč ukončí hru, jinde rozehraje jinou...A je tady zas ta smutná chvíle. Ta chvíle, kdy se ve vašem srdci udělá malé, temné místečko, které se už nikdy nenaplní. Je to taková trpká kapsle zármutku, ve které se vznášejí bublinky deprese odrážející světlé záblesky krásné minulosti. V těch záblescích čas od času zahlédnu vzpomínku na některou z krásných chvil strávených v již dohrané pecičce Dark Souls II. Tu drak, tam zase bezejmenný rytíř a sem tam i ta zelená kulička, která ze mě vypadla vždy, když jsem se vydal do bláhové boje, a já se za ní následně dral stejně, jako by se hovnivál dral pro tu svou. Ach, jak to byly krásné chvíle.

I vy jistě znáte tenhle smutný pocit, když dohrajete hru, která vás opravdu bavila. A světe div se, nejsou to samozřejmě jen hry, ale i knížky, filmy, seriály, komiksy a mnoho dalších uměleckých objektů. Jenže tady jsme u strejdy AR studia a u něj je to o hrách. To mě sice nesvazuje k tomu, abych psal jen o hrách, ale moje neznalost všeho ostatního ano, takže se tu budeme bavit právě o nich.

Takže kde jsem to byl? Ach ano. Depresivní bublinky a hovnivál… Nevím jak vy, ale dohrání dobré hry je opravdová směska pocitů. Je to jako když dělá dort pejsek s kočičkou.

Základem toho dortu je radost z vyvrcholení (a z toho já mám vždycky velkou radost). To se proloží vrstvami pocitu dobře odvedené práce, ala umřel jsem jen 687krát a vzrušení z jistě napjatého konce. To celé se poté zaleje vrstvou čisté euforie s jemným nádechem uvolnění. Na polevu se z rozlousknutého příběhu vyskládají oříšky ve tvaru loga hry. A fajnšmekři nakonec ještě celé dílo posypou instantním egopráškem značky FuckYeahDalJsemToNaNejtěžšíÚroveň. Je to tak vynikající dort, že než se nadějete, je celý ve vás. A vy si v tu chvíli uvědomíte, že už ho nikdy jindy mít nebudete. Jasně, můžete si tu hru zahrát znova a udělat si z ní znova tenhle emodort. Ale už to nebude jako poprvé.

Teď už nebude základ z radosti tak nadýchaný. Vrstva z dobře odvedené práce bude řídká, protože už jste věděli na co si dát pozor. A vrstva ze vzrušujícího konce se vám scukne na „meh“. Euforiové polevy je málo a už jí ani nevysázíte oříšky, protože už nezbyl žádný příběh k rozlousknutí. Některé herní kuchařky tvrdí, že takový dort se dá ještě zachránit, když se přidá pár velikonočních vajíček. Ale to už je jen chabá záplata na tudle rakvičku…

A tak se teď cítím já. Zbyly mi jen oči pro pláč, drobky vzrušení ve vousech a prsty k olízání jako ohlédnutí se za skvělým zážitkem. A proto si myslím, že když už člověk potká takový klenot mezi hrami, měl by zvolnit a celou tu jízdu si pořádně vychutnat. Já si teď dokážu přesně vybavit těch pár uliček, kam jsem se nešel podívat, protože konec byl jiným směrem a já se za ním hnal jak urvanej ze řetězu. A teď je mi to zpětně líto. Co když tam byl poklad, epický výhled nebo třeba vtípek vývojáře, který tam nechal pro zvědavce. Možná tam taky nebylo vůbec nic nebo jenom smrt. Tak či onak já už se to nedozvím a je mi to tak trochu líto.

Je až zábavné, jak se člověk dere ke konci a zároveň je konec to, co chce ze všeho nejméně. Ale to se nedá nic dělat. Takový je holt život. A to doslova. Proto si vychutnávejte, co děláte, ať je to cokoli, co vás baví. A nemyslím jenom ve hrách, ale i v životě a tím samozřejmě nemyslím Second Life. Protože, stejně jako hry, všechno jednou končí, a tak je škoda se tím prohnat jak Sharknado, aniž bychom neprozkoumali kdejakou skulinku, která vás třeba příjemně překvapí. Tak a teď už odlepte svůj zrak od tohoto moralizujícího textu a utíkejte do svého oblíbeného světa a užívejte si životů, ať už jich máte bůh ví kolik. Stejně tak jako se teď já odeberu k Lords of the Fallen a budu doufat, že mi daruje další krásný zážitek ze hraní.