Moje realita

Moje realitaStředa ráno. Se zalepenýma očima nastupuji do tramvaje mezi ostatní zombie. Pár záblesků zastávky, metra, chodníku, výtahu a bum. Sedím na svém místě. Z dezorientované zombie se transformuji na pilnou IT včeličku. No dobře, IT včeličku… OK, OK. Hlavně klid. Pomalu se přetransformuji na polomrtvého IT pučmelouna. Spokojený?!

Celý den si vrávoravě přelétám od problému k problému a řeším je s nonšalantní laxností. Jediný náznak energie projevím při pauze na oběd, respektive při cestě na oběd. Zpátky už se zase táhnu jako s olověnou koulí na noze. Po náročném dni plném zívání, z kterého už mám namoženou čelist, se konečně na mých digitálkách ukazuje obušek, sněhulák, dveře, dveře a já vím, že můžu jít. A tak odkládám pomyslná křídla a pomalu se šourám na tramvaj.

Cestou se pod pouličním osvětlení začnu proměňovat jako vlkodlak pod úplňkovým měsícem. Než dojdu na zastávku, je ze mě podrážděný přítel se žhnoucíma očima hledající slevy a vyjící na fronty, který se musí cestou domů stavit v obchoďáku a nakoupit dle daného listu od své milované přítelkyně.

V obchoďáku lootuju všechny regály a hledám, co potřebuji. Když už mám konečně vše, co bylo na quest listu, tak si dám finální undergroundový závod s nákupním vozíkem. Tentokrát to bylo obzvlášť napínavý, neb hned u mrazáku s masem mě vytůroval důchodce s francouzskými holemi. A všichni víme, že tihle kluci si neberou žádný servítky.

Teď už jen absolvuji cestu domů. Zaplácnu se nějakou dobrotou. Vyndám nákup. Pozdravím kočky. A pomalu povoluji kohoutky energie, které jsem měl celý den dost přivřené. Nakonec usedám na svůj trůn a zapínám kouzelnou skříň.

Hned na začátku stojím před těžkou volbou. Co si na sebe dnes obleču? Kouzelná krabička skýtá nekonečno možností, a tak pro usnadnění hned na začátku nabízí ty mnou nejoblíbenější. Bude to generálská čepice na Company of Heroes 2? Nebo snad kabát s mečem na Dishonored? Meč a štít na World of Warcraft? Či snad jeden z mnoha převleků hrdinů z Doty 2? A jo?! Středa! Den raidování. Letmé pokliknutí myší a člověk v židli se náhle změní v obřího taurena s těžkou tankovací zbrojí. Den konečně začíná…

Domov, sladký domov. Stojím uprostřed své garrisny, ledový vítr Frostfrire Ridge si pohrává s mou hřívou a já se konečně mohu po celém dni uvolnit. Mé nozdry nasávají čerstvý Draenorský vzduch a všude okolo tiše bzučí má garrisna. „Cronane, vem si něco na sebe!” Zase se mi tu promenáduje Cronan jen ve slipech…není čas otálet. Raid se blíží a já mám ještě spousty povinností. Dojdu tedy ke svému velitelskému stolu. Přečtu si hlášení z proběhlých misí a vydám rozkazy k novým. Pak zkontroluji důl, zahradu, kovárnu a nakonec navštívím alchymistu. Všechno jde jak na drátkách, a tak se z garrisny vydávám rovnou do Černo-kamenné Slévárny, kde mám sraz s naší skupinou dobrodruhů.

Odbíjí 7. hodina a vskutku, ve slévárně je již bok po boku připraveno 20 udatných hrdinů, aby mohli bojovat jako jeden muž proti všemu, co je potká. Vůdce tedy na nic nečeká a vydává povel vpřed. To je ta chvíle, na kterou jsme všichni čekali. Jakožto tank již neotálím ani vteřinku a vrhám se mezi první skupinku nepřátel. Kopu, dupu, sekám a mlátím kolem sebe, řvu a nadávám jako správný tank. Jedině tak si totiž udržím pozornost všech nepřátel. Kryji se před útoky seč mohu, ale to nestačí. A tak přicházejí na řadu léčitelé. Najednou okolo mě létá listí, stříká voda a září záblesky světel. To se mě léčitelé snaží udržet při životě. Do konečné symfonie se už musí zapojit jen poslední skupina, a to banda krvežíznivých ničitelů, kteří se řídí pravidlem: „Co léčitel přehealuje, to nás nepálí“.

A tak se probíjíme hlouběji do temných útrob Slévárny, až narazíme na prvního bosse. Tady končí sranda. Jedna z dobrých duší našeho bratrstva vytáhne z kapsy instantní jídlo a mezi námi se z čista jasna objeví stolek s dobrotami. Všichni tedy zasedneme k jídlu a začneme rokovat, jak provedeme útok, kdo bude mít jaké úkoly a jak to vlastně bude celé probíhat. Když se vše zopakuje tolikrát, že mají všichni jasno nebo už se bojí zeptat, přesunem se k fázi dvě, neboli wipování.

Pro nezaujatého pozorovatele bez bližších informace se to může zdát jako aplikace metody pokus omyl, která přece nemůže být zábavná. Proč by lidi ztráceli čas u chcípaní divného počítačového panáčka?! Za prvé. Nejsme lidi! Jsme taureni, orkové, nemrtví, goblini, trollové, pandy a krvaví elfové. Za druhé. Nechcípáme, ale progresujeme! Za třetí, neztrácíme časem. Čas jsou peníze. Peníze jsou goldy. Za goldy si můžeme koupit itemy. Z bosse padají itemy. Takže je jasné, že my, taureni, orkové, nemrtví, goblini, trollové, pandy a krvavý elfové, neztrácíme čas, ale kupujem za něj itemy! To, jak levně nakoupíme, už je otázka zkušeností a blbosti…

No, a jak tu tak my taureni, orkové, nemrtví, goblini, trollové, pandy, a krvaví elfové nakupujem, tak nám horzně rychle ubíhá čas. Samou zábavou si ničeho nevšimneme a najednou je jedenáct a členové naší skupiny se začnou proměňovat z taurenů, orků, nemrtvých, goblinů, trollů, pand a krvavých elfů do otců, manželů, pejskařů a workoholiků, kteří se musejí jít věnovat svým povinnostem. A tak parkuji svého taurena zase ve své garrsině a odpojuji se z mé oblíbené reality.

Najednou opět sedím ve své židli. Místo krásné zbroje mam na sobě župan a papuče. Místo meče držím myš. Místo obřích ramen a bujné hřívy mám pivní pupek a mastné vlasy. Už je čas jít spát? Nebo že by snad…. Co to slyším? Jako by snad někdo… Co to? To je vysílačka? „Hilfe! Hilfe!“. Najednou je mi vše jasné. Beru si svou generálskou čepici a zapínám Comapny of Heroes 2. Říše mě potřebuje a já jí nezklamu!

A kterou realitu preferujete vy?

2 komentáře

Add a Comment