Proč Doto, Proč?

Úvod

y_doto_yObčas člověk prostě nemůže usnout. Není to vždy jenom o únavě, ale občas si tělo prostě nedá říct, nicméně si můžeme narovinu říct, že většinou do toho má co kecat hlava, která nepřestává vymýšlet další ptákoviny, který by ještě před uložením do postele chtěla probrat, tak proč ne třeba Dotu?

Blíží se půlnoc, zítra je pátek, takže je přede mnou víkend, který bych chtěl ideálně strávit odpočinkem u PC, respektive u Doty. Proč je ale občas zrovna tahle hra tak psychicky náročná a některé hry mají ke klasické zábavě daleko? Proč je se ztrátou MRR bodů spojeno tolik útrap a prokousnutých rtů, kdy v křeči držíme prst na klíčové zkratce dýky, abychom udělali tu správnou iniciaci a nepodělali celou akci? Určitě nemůžu mluvit za všechny a je mi jasné, že každý to bude brát pravděpodobně jinak. Na druhou stranu věřím, že spoustu z vás se s tím dokáže ztotožnit.
Než se však dostaneme k Dotě, tak je ale potřeba se podívat i na jiné multiplayer tituly, které hraju nebo jsem hrával, jelikož mé chování bylo vždy diametrálně odlišné, přitom strávený čas byl většinou u hry velice podobný.

World Of Warcraft

WNejsem žádný “veteran” player, mám za sebou 2 aktivní datadisky, do jednoho jsem spíše nakoukl, než že bych jej aktivně hrál, ale WOW je hra, která mě baví, a počítám s tím, že se k ní budu vracet.
U WoWka je důležité rovnou říct, že jsem hrál PVE (player versus environment), žádné PVP (player versus player), čímž jsem se “okradl” o kompetitivní složku hry, ale jen vzdáleně! Díky různým logům, velikosti raidů a všeobecnému škádlení na TSku chcete ze sebe dostat to nejlepší a být ten “lepší” healer/dps/tank, tak to má asi většina lidí. Zvláštní však je, že se mi jen málokdy stalo, že bych ztratil nervy, a to i přesto, že jsme nezřídka dostávali do situací, kdy by praskla žilka ne jednomu WoWkaři. Nebudu vám tady věšet bulíky na nos, naše raidy rozhodně nebyly pro slabé povahy, virtuální pohlavky se rozdávaly jak běžícím pásu, stejně jako zpochybňování úrovně IQ některých našich členů.

Otázkou tedy je, proč jsem schopný tohle skousnout a vlastně v 98% případech nervy neztratit, a i po strávené noci totálních neúspěchů bez pocitu progressu být v pohodě, kdy ve srovnání s Dotou mě dokáže jedna “mínus dvacetpětka” zvednout ze židle? A nezapomínejme na to, že kompetitivní prvek je díky logům a velikostech raidu stále ve hře!

Ty hlavní důvody budou následovné

  • v PVE je většinou jednoduché identifikovat, kdo dělá chyby, pokud to nejste vy, tak nejste ve stresu a většinou jde o “lehce” napravitelné záležitosti
  • WOWko už dávno není otázkou noliferů, hru si dokáže užít i člověk, který to zapne 3x týdně
  • když se zasekne progress, tak je to deprimující, na druhou stranu se většinou zasekne celá skupina, takže nemáte pocit, že vás ujíždí vlak tolik, jako například v Dotě s velikostí MMR
  • kompetitivní prvek tam sice je, ale pokud se bavíme o PVE, tak “ponižujete” Bosse, v případě dobrého ranku v logu sice máte dobrý pocit, ale nikomu jste to vlastně nenatřeli, jenom jste možná někoho shodili o jednu příčku (pokud to není TOP1!)
  • WoWko je lineární, o zabité bossy už nepřijdete, to o MMR bodech říci nemůžete

Warcraft 3

warcraft_3Byť jsem byl vcelku aktivní hráč W3, tak jsem nikdy nedosáhl vrcholu a kdybychom to měli srovnat s Dotou, tak jsem se pohyboval někde na úrovni Tier 3 týmů (v lepším případě). Prohry mě určitě štvaly a chtěl jsem na sobě pracovat a stále se zlepšovat, ale jen málokdy by se mi stalo, že jsem díky sérii proher téměř neusnul.
I když jsme hráli ATčka (2v2 / 3v3 apod.), tak jsme sice tlačili na pilu, ale ani zdaleka jsme si nešli tak po krku, jako v největších MMR tryhard hrách v Dotě.
1v1 bylo přímočaré, neměli jste na koho svalit vinu (dívám se na vás pоссийские граждане), takže ve finále vám nezbylo nic jiného, než se kouknout na replay a zjistit, kde jste minuli timing, kde vám uniklo mikro a kdy jste udělali špatná rozhodnutí, nebo zdali na vině byl dobrý item, který vypadl z neutral campů.

Opět se tedy dostáváme k otázce, proč to šlo relativně v klidu?

  • v 1v1 byla chyba vždy jen a jen moje, nebylo na koho ji svést
  • body (zkušenosti na battle.netu) se sice dali ztrácet, ale nepůsobilo to (aspoň na mě), tak explicitně jako -25
  • benchmark byli jednotlivé turnaje, které pro mě měli větší hodnoty než úroveň mého účtu
  • AT (2v2 / 3v3) byli především doplňkovou aktivitou, nikdo to moc nehrotil

Dota / Dota 2

Dota 2Pomalu ale jistě se dostáváme k jádru pudla… Dota, hra, kterou s krátkými přestávkami hraji již více než 10 let a která se pro mě stala srdeční záležitostí, ale i katalyzátorem nervových zhroucení! Ne, dobrá, to trošku přeháním, ale buďme k sobě upřímní, kdo se s kamarády na Dotě nikdy nepohádal, jako by nehrál. Kdo se u sola nikdy nenaštval, jako by nežil. Nejlépe to asi vystihl Pyrion flax u svého (snad) prvního Dota 2 videa, kde mimo jiné zazní, že pokud chcete Dotu hrát, tak se raději vyhněte svým kamarádům, nebo o ně taky můžete přijít.

Pyrion Flax’s Guide to Dota 2

V Dotě 1 jsem se ve skutečnosti public hrám vyhýbal, jelikož jsem měl pocit, že to na mě má negativní vliv a že mi to nic nepřináší. Pokud se tomuto prohlášení divíte, tak je potřeba uvést na pravou míru, že úroveň public her byla strašná a pokud jste nehráli inhouse ligu (IHCS, Daspickup) nebo aspoň dota-league.com, tak hráčům, kteří se hře věnovali na vyšší, než casual úrovni to absolutně nic nedávalo. Což vedlo k tomu, že jsem většinu svého volného času hostoval pod fake účtem v různých turnajích, které se hráli třeba i v horších ligách tak, abych byl ideálně stále v souladu s pravidly lig, které jsem hrál jako „OFFak“, a aby mi to časově vycházelo. Byl to dobrý trénink, zlepšoval jsem si tím pozornost a potkávání nových lidí mi umožňovalo odhalovat občas i velice zajímavé a neokoukané strategie. V té době jsem bral prohry v turnajích smrtelně vážně a litoval jsem každé chyby, které jsem v zápasu udělal, ale public hry, hostování pod fake účtem? To jsem vše bral s velikou rezervou, občas mi ujeli nervy, ale rozhodně jsem nebyl rapl, prostě jako by o nic nešlo. Pak přišla Dota2…

Hrát s nejlepšími

Když jsem se vrátil k Dotě (tedy vlastně jsem přešel na Dotu 2), tak MMR bylo ještě v nedohlednu, ale neviditelný algoritmus na pozadí Dota serverů vám ve skutečnosti MMR přiděloval, jenom jste neviděli číslo. Díky tomu jsem hned po příchodu do Doty 2 viděl jak v TOP WATCH hrách hraje třeba Iacek, Cranich, Tonci a další profíci naší CZ/SK scény, které jsem znal především z Doty 1. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a chtěl jsem se do toho opřít, chtěl jsem být taky „TOP“, chtěl jsem se dostat do her, kde hrají nejlepší hráči Evropy a kde je můžu „ponížit“ anebo dostat pořádně přes prsty.

To mělo za následek, že jsem začal pařit jak za mlada, trávil jsem enormní množství času tím, že jsem si zvykal na nový engine, mechanika fungovala trošku jinak, itemy se skládali jinak a nový kabát Dotě slušel.
Moc dobře si pamatuju, jak jsem kluky péroval na TS, jen málokdy jsem odpustil nějakou chybu, a když jsem sám něco podělal, tak můj mentální stav hraničil s nepříčetností. Určitě to tak nebylo ve 100% hrách, dokonce ani v 50%, ale tyto stavy přicházeli častěji, než jsem chtěl a cítil jsem, že má kontrola nad nimi je minimální.
Čím více jsem to hrotil, tím horší to bylo. Vysvobození přišlo až tehdy, když jsem se vrátil do progamingu s SGC, kde jsem jako řadový hráč měl opět svoje malé poslání, na které jsem se mohl soustředit, ale o SGC to dnes není.

Progaming v Dotě 2 se už na začátku nedal absolutně srovnávat s Dotou 1, snažil jsem se k tomu přistupovat profesionálně, což byla ta kouzelná páčka, která ze mě udělala opět bezbranné koťátko, které s každým vycházelo. Rozvrh, tréninky, příprava, to vše dávalo smysl a enormně mě to bavilo. Každá prohra byla sice smutná událost, ale můj osobní pocit progresu to přebíjel.
Tohle období trvalo přibližně 2 roky, pak jsme přišli o MČR (což byl jediný titul, který mě na naší půdě vždy lákal, o peníze mi tolik nešlo) a já pověsil svoji progaming kariéru na hřebík.
V tu dobu už fungovalo MMR, které jsem spíše ignoroval, ale Dotu jsem stále hrál a najedou, jsem měl času opět dost! V žádném týmu jsem nebyl, takže nezbývalo nic jiného, než pracovat na svém MMR, což vedlo opět k tomu, že se ve mně opět probouzel dřímající drak, ale proč? Vždyť prohra na publicu má přeci mnohem menší váhu než prohra v turnaji!

rageA tady se dostáváme k našemu svatému grálu, tedy aspoň v mém pojetí. To, že jsem body ztrácel/sbíral bylo pro mě tak explicitně vyjádřené, že jsem rovnou věděl, na čem jsem. Když jsem viděl, že Tedy, Buřt, Matu, Alckor nebo kdokoli jiný něco podělal, tak jsem měl neutuchající touhu je uškrtit, vždyť mě připravili o moje body! A to vše jenom proto, že chtěl udělat s Furionem z první Dagoon! O…. M …. G….

Tady padla kosa na kámen a v tu chvíli mi to došlo. Já jsem v jednu chvíli Dotou žil, a i když už jsem nebyl aktivní, tak jsem stále chtěl mít pocit, že si uchovám určitou úroveň skillu. Když se však podívám na Tedyho, který jde hrát Dotu, protože ho baví a chce se bavit, tak je to jiná písnička. Nebude sofistikovaně přemýšlet nad tím, co se nepovedlo, ale bude mít až infantilní radost, když na poslední tik maledictu od Witch Doctora dostane kill. V tu chvíli mi došlo, že to prostě moc hrotím a musím si kamarády vlastně „rozdělit“ na více segmentů a podle toho hrát. Pokud chci něco hrotit a brát to vážněji, tak je Alckor dobrá volba. Pokud se chci spíše bavit a hrát nějakou blbost, co normálně nehraju, tak si můžu dát Dotičku s Tedym, nebo třeba s Vítkem. Je důležité podotknout, že obě hry mě baví, každá ale jinak.

Pokud jste to vydrželi až do této části, tak gratuluju, zasloužíte si i nějakou tu radu, jak u honby za vyšším MMR neztratit zdravý rozum.

  • pokud hrajete s kamarády, ujasněte si priority, pokud chcete hrát tryhard Dotu, musíte mít všichni stejný mindset
  • pokud jste právě ten zkušenější, nepředpokládejte, že hráči, kteří mají až od 2K menší MMR než vy, že budou performovat stejně
  • když něco poděláte, uznejte chybu. Pokud budete peskovat a sami poděláte každou druhou akci, tak nepočítejte s tím, že se to někam posune
  • prohráli jste 2-3 hry v řadě? Další ranked už nezapínejte, věřte mi. V tu chvíli hazardujete se svým mentálním zdravím

Opět bych rád zdůraznil, že tohle je můj osobní pohled na věc. Určitě se v textu výše mnoho z vás ani zdaleka nenajde, někteří možná ano.

S čím naopak v Dotě nejvíce bojujete vy?

Proč Doto, Proč?

Tags:
3 komentáře
  1. OFFak

Add a Comment