Unexpected Journey: Story of Love

lovestory
Konečně přišlo jaro. Jeden z prvních krásných slunečných dnů tohoto roku. Lehký, osvěžující vánek nesl vzduchem vůni probouzející se přírody. Ptáci si poletovali a švitořili a veverky si pobíhaly po lese, jako by jim snad patřil. Sluníčko pralo do baráčku malé vesničky a ta se pomalu probouzela do nového dne.

Počasí bylo tak krásné, že to Tondovi nedalo a hned, jak ráno vyskočil z postele, začal plánovat, jak si takový krásný den užije. Sice si na dnešek naplánoval pár povinností jako umýt nádobí a vyprat, ale takové maličkosti přece počkají. Byl by totiž hlupák, kdyby si nešel užít tak nádherný den. A co by mohlo být lepší než užít si krásný den? Toník sice byl krásný statný hoch v produktivním věku. Byl dokonce i chytrý a slušný, ale jeho stydlivost mu nikdy nedovolila oslovit dívku. Takže si sice nemohl užít krásný den s přítelkyní, ale mohl si ho užít se svými skvělými přáteli.

Neváhal tedy ani chvilinku a začal budit své spolubydlící, kteří byli zároveň i jeho nejlepší přátelé už od školky. Nejprve šel pro Vencu, protože věděl, že jeho rušný život partyboje mu dosti znesnadňuje ranní vstávání. Vyběhl tedy po schodech do prvního patra, kde měl Vašek pokoj, a zaklepal. Po chvilce ticha začal pomalu otvírat dveře. „Vašku du dovnitř. Jestli tam máš zase nějakou slečnu, ať se aspoň zahalí. Nechci dostat facáka jako posledně.“ Netrvalo to ani sekundu a na Tondovo čichové buňky brutálně zaútočil odér alkoholu, marihuany a mexické kuchyně v pozdější fázi rozkladu. V rámci záchrany života svého i ostatních byla nutnost otevřít okno a začít větrat.

„Party hard…“ povzdechl si Tonda při pohledu na jeho kamaráda, jak leží vedle postele. Vašek zjevně opět minul postel, ale asi ho to vůbec netrápilo, stejně jako to, že spí v oblečení a někde ztratil botu.

„Venco, vstávej!“ halekal Tonda cloumajíc bezvládným tělem. „Venku je nádherně. Svoláme bandu a de se na výlet!“ Na první pohled mrtvá postava začala projevovat známky života a to tím nejlidštějším způsobem. Vašek vypustil mexického wrestlingového zápasníka El-UtrchPrdelando ze svého střevního vězení, kde evidentně pečlivě posiloval. Tonda cítil, jak se mu do nosních dírek rvou dva prsty a rychlý wrestlingový chmat ho sráží k zemi. Konečně až pád probudil Vaška.

„Co blbneš, vole?“ Tonda v obavách, že by Vaškovy útroby mohly skýtat dost místa pro celé legie válečníků podobných El-UtrchPrdelandu, nechtěl prodlužovat konverzaci, a tak se rychle stáhl ke dveřím a než s nimi bouchl, jen Vaškovi oznámil, ať je za 15 minut dole. Jde se ven.

Tonda věděl, že Vašek i přes námitky bude připraven. A tak ignoroval jeho přes dveře ztišené reptání a pokračoval k pokoji Jitky. Než stihl zaklepat, Jitka už ho zvala dál. I Jitce nedalo krásné počasí, a tak už seděla před svým zrcadlem a malovala se. „Půjdeme na výlet, přidáš se?“ „Jasně ráda.“ „Supere, tak za 15 minut dole.“ Než se ovšem stihl otočit, Jitka ještě nesměle vykoktala: „Pu… půjde i Vašek?“ Tonda vždycky věděl, že Jitka má pro Vencu slabost, ale poslední dobou to dávala víc a víc najevo. Asi na ní šlo jaro… „Jasně, že jde,“ odvětil Tonda a odešel. Jitku odpověď zjevně potěšila, povzdechla si a zasněně se podívala z okna.

Už zbýval jen poslední článek jejich bandy. Pepa, vysoký hubeňour z vedlejšího baráku známý díky svým lakrosovým úspěchům. Ale byl tu malý problém. Stejně jako Jitka chovala své city pro Vencu, tak Pepa byl tajně zamilovaný do Jitky. Tonda se obával, aby vliv jara na ty dva nevyvolal zbytečné rozbroje, a tak nezničil jejich partu. Po chvilce přemítání ale dospěl k závěru, že jeho kamarádi jsou dostatečně silní na to, aby se dokázali kontrolovat. A tak zvedl telefon a zavolal Pepovi, ať je za pět minut venku.

Tonda se tolik těšil, že to nemohl vydržet a šel čekat před barák. Tam už na schodech seděl Pepa a vyčkával. „Nazdar Pepo! Jak je kámo?“ „Ále, včera jsem si na trenálu trochu natáhl rameno, tak mě teď dost bolí. Ale snad se to brzo spraví…“ Kluci si ještě chvilku povídali, než je vyrušila Jitka: „Čau Pepo.“ Pepa vyskočil jako cvrček, na kterého bafla žába s motorovkou. Jen se nesměle usmál a lehce zamával rukou na pozdrav. Ani Vašek na sebe nenechal dlouho čekat a za chvilku se vypotácel z baráku. Teď už ale nevypadal jako vagus. Měl na sobě čisté oblečení. Uplé džíny, bílé triko a přes něj lehkou bundu neznámého týmu amerického fotbalu.

Než si Vašek nasadil své černé brýle, švihácky mrknul na své přátele. Bylo vidět, jak Jitky zamilovaný pohled tiše ničí Pepovu radost z výletu. Jediný Vašek si nebyl ničeho vědom, protože byl zvyklý, že na něj takhle koukají všechny holky. Tonda celou tu tragikomickou situaci otevřeného milostného trojúhelníku ignoroval a radši si lámal hlavu, jak se Vašek dokáže tak rychle zregenerovat.

Parta byla konečně kompletní, a tak se všichni vydali směrem z vesničky. Naštěstí po pár metrech trapné napětí opadlo a všichni se dali do bujaré konverzace. Vašek jako vždy bavil všechny svými přisprostlými vtipy, Tonda rozvíjel své teorie o nesmrtelnosti chrousta, Jitka mu je s lehkostí vyvracela a Pepa sem tam přispěl vtipnou hláškou na účet ostatních.

Počasí bylo krásné, zábava byla v plném proudu a všichni si s úsměvem na tváři užívali krásný den. To bohužel ještě nikdo netušil, že se to vše za okamžik změní. Jen co naše parta prošla zatáčkou, spatřila jinou skupinku jdoucí proti nim. Konverzace rychle utichla a ve vzduchu bylo cítit velké napětí. Ani jedna skupinka nezastavila, a tak se po chvilce setkali v půli cesty.

Tonda šel jako první, a tak neváhal a oslovil hned prvního neznámého. „Čau, hele, nechceme žádné problémy. Takže kdybyste byli tak hodní a uhnuli nám z cesty, půjdeme si dál po svých.“ „Proč radši neuhneš ty nám, ty zelená špíno?!“ odvětil neznámý bez mžiknutí oka. Než ale Tonda stihl vymyslet, jak z toho vybrousit, vložil se do toho Vašek: „Poslouchej ty sráči, kliď se nám z cesty nebo uvidíte.“ „Uuuu. Už se bojim. A co bys mi jako udělal, ty frajírku? Zavolal na nás módní policii?“ V tu chvíli se vložil do situace Pepa: „Už jsem jim volal. Bohužel všechny jednotky jsou zrovna u tvý mámy.“ Tahle hláška rozproudila druhého neznámého: „Tenhle vtip byl skoro tak hloupej jako tvoje máma, vedle který i Axe vypadá jak lingvista!“ Pepy, pro jeho milé překvapení, se zastala Jitka. „Jo a tvoje máma je zase tak nechutná, že jí ani Butcher nežere!“ „Vážně?! Tvoje máma je zase tak tlustá, že stačí jedna warda a vždycky bude vidět!“

A to už bylo příliš. Vašek šáhnul po svým mečíku, v tom ho ale Jitka zastavila, podívala se mu do očí a s výrazem ve tváři „prosím, ne“ lehce zakroutila hlavou. To ale dopálilo Pepu, který vytáhl svou lakrosovou hůl a mrštil po nepřátelích kouli. A tak se strhla velká bitva. Všichni vytáhli své mečíky a začali se mezi sebou bít. Boj pro všechny vypadal dost bledě. Každému jednomu z nich bylo jasné, že z tohohle boje může odejít jenom jeden ze všech zúčastněných, jestli vůbec…

Většina nepřátel útočila do Jitky, která už vypadala, že každou chvílí padne mrtvá k zemi. A v tom se stalo něco neskutečného. Jako blesk z čistého nebe se vedle nich objevil fialový válečník, který ihned bez milosti mlátit do jejich hnědých nepřátel. Pepa z poza davu jen užasle vydechl jeho jméno, které se nepřátelé báli vyslovit: „Anti-mage…“ Jitka už byla téměř na pokraji života. Všichni se bili, jak nejvíce mohli, aby ji zachránili, než bude pozdě.

A pak se stalo něco hrozného. Anti-mage se otočil na Jitku. V jeho tváři nebyl náznak jediné emoce. I přesto, že z jeho očí sálala touha po krvi, vypadaly tak nějak bezduše, nepřítomně. Jitka se mu hluboce zahleděla do těch studených očí a na konci temné zorničky viděla svou smrt. Anti-mage se napřáhl, aby jí uštědřil poslední ránu z milosti. Jitka nebyla smutná, nebyla vyděšená. Její mysl přesně věděla, co se stane, a tak se jí mozek zaplavil hormony. Cítila teplo, spokojenost, naplnění. Naposled se otočila na Vaška. Vše bylo matné, jakoby zahalené v mlze. Pouze obraz bojujícího Vaška byl ostrý a plný barev. Ten se na ní konečně otočil a ona vyřkla to, co v sobě tak dlouho dusila.

„Mi…“ v tu ráno jí ostrá čepel protnula hruď a její bezduché tělo padlo k zemi. Pepovi se zalily oči slzami, nenáviděl Anit-mage, ale nemohl s tím nic dělat. Musel dál bojovat. Ale jeho trápení nemělo trvat dlouho. Za shlukem stromků se ozval mocný řev. Než komukoli došlo, oč jde, vedle anti-mage se objevila velká rudá postava a v rukách třímala ještě větší meč. Přiskočil Sven…

Natáhl svou svalnatou ruku, která by sama o sobě mohla vyhrát Mister Universe, aby mohl hodit své kladivo. Všem bylo jasné, že to, co je pro anti-mage stun, bude pro ně ostatní jistá smrt. Zbývalo jim jen pár okamžiků života. Čas jako by se náhle zastavil. Ráno by si nikdo z naší čtveřice kamarádů ani nepomyslel, jak jejich den a potažmo i životy skončí. A i přesto se stalo něco ještě nečekanějšího.

Ticho, které pulsovalo smrtí, najednou prolomil Vašek. „Tondo,“ otočil se na své téměř mrtvého kamaráda ve zbrani, „miluju tě. Vždycky jsem tě miloval. Jen jsem ti to nikdy nedokázal říct. Bál jsem se tvého odmítnutí. Proto jsem celé ty roky utápěl svůj žal v alkoholu, drogách a kundách.“ Tonda nevěděl, co říct. Pepa zapomněl, že by měl házet kameny, a jen zmateně těkal očima z jednoho na druhého. Sven a Anti-mage řekli téměř dvojhlasně: „Co to kurva???“

Ale pro dva hrdiny nebyl čas řešit lásku mezi dvěma muži. Sven konečně vypustil z ruky kladivo. To se rychlostí blížilo k jejich hlavám. Vašek natáhl ruku k Tondovi. Tonda věděl, že Vašek mu byl vždy dobrým přítelem. Celá situace byla tak emocionálně vypjatá, že si nebyl jistý, co vlastně cítí. Ale jedno věděl jistě. Nechce, aby jeho kamarád zemřel ve smutku. A tak natáhl ruku k Vaškovi a slovně mu opětoval lásku.

Celý děj událostí byl pro Svenovu mozkovnu tak náročný na zpracování, že omylem hodil kladivo na Pepovu hlavu. To dalo šanci Anti-magovi, který stihl před dopadem odskočit, a tak si zachránit svůj život. Dřív, než stihl Tonda chytit Vaška za ruku, a tak zpečetit jejich lásku, dopadlo kladivo na jejich hlavy a ukončilo jejich smutné životy.

Na místě už zbyl jen poslední nepřátelský cizinec a nasraný Sven. Zatímco teď již modrý hrdina portil jinam, cizinec se emocionálně zhroutil na zem do polohy plodu a propukl v tichý pláč. A pokud ho někdo nezabil, pravděpodobně tam pláče do dnes…
Dementi